Opravdu nejsem robot.

Po dnešním dnu si začínám opravdu myslet, že tyhle prázdniny nebudou až tak zatraceně nudné, jak měly být. Ráno mi přišla nová kniha od EGMONTU, kterou jsem už velmi dlouho očekával. Moc se těším na to, až ji otevřu, přičichnu si k novým stránkám a začnu číst.

No, ale největší zábava dne přišla až po obědě, kdy jsem vyrazil do OC Nová Karolina za svou dobrou kamarádkou Gabb. Střetli jsme se na vrchni terase. Seděla v záři slunce na kovové židli. Nevím proč, ale připadala mi jako královna na trůně. Když se na mě usmála tak šibalsky, jak to umí jenom ona, věděl jsem, že dnešek nic nepokazí. Políbila mě na ústa, krátce stiskla svými rty ty mé a jemně je laskala. Ten polibek na přivítanou byla neskutečně krásná věc. Abychom tam nestáli jako sloupy, šli jsme do McDonaldu na zmrzlinu.

Opět by to nebyla ona, kdyby neodmítala mé velkorysé pozvání, a začala se tlačit přede mně aby za sebe zaplatila. Je v tomhle hrozná. Přesně na tomhle konkrétním fastfoodu obdivuju, že má takovou dlouhou zapadlou uličku, kde si můžu sednou a mít tam soukromí. Zatímco jsme pojídali studenou pochoutku, povídala mi o jejich plánech na červenec a já ji plně naslouchal. Moc se mi líbí její hlas, její oči, její vlasy. Ostatně, líbí se mi na ní všechno. Nejlepší chvíle nastaly až když jsme třistadvacetpětkrát obešli všechny podlaží a usídlili se v tmavém koutě parkoviště, kde se naše jazyky po dlouhém odloučené opět setkaly. Nemusím popisovat, jak jsou její rty měkké, vláčné a hbité. To si dokážete představit sami, ne? Nepočítali jsme čas. Měli jsme oči jen pro sebe. Vyrušil náš nějaký otravný hlídač, který na náš troubil z auta a pak prošel těsně kolem nás. Trapná chvíle doprovázená pohledy do zdi a zadržovaným smíchem.

Odešli jsme do jídelního koutku, vytáhl jsem svůj notebook a dělali jsme nemravnosti před webkamerou. Myslím, že jsme pohoršili alespoň tři malé děti.  Přes léto se tady vystavovalo tolik hezkých kluků, ale velkou pozornost jsem tomu nevěnoval. Opět mě líbala. Vášnivěji, ale o to více vlasů jsem měl na obličeji a v puse. " Pojď zajdeme do HMka koupit ti gumičku", řekl jsem. Stejně jsme ji nekoupili, protože jsme nějakou záhadou zapadli do kabinky a rozjeli na novo naši malou "hru". Opřel jsem ji o stěnu, vpletl ji prsty do vlasů a pevně ji přidržoval svými boky. Jediné, co nás zastavilo byla přestávka na nádech.

V tom, že se dnešek nijak nepokazí jsem se šeredně mýlil. Měl jsem tři zmeškané hovory od mého otce. TŘI! Jeden --> nic se neděje, dva --> něco neodkladně potřebuje, tři --> průšvih gigantických rozměrů a výčitky svědomí jako bonus. Celé to divadlo bylo kvůli špatně posekané trávě, což jsem opravdu odfláknul abych stihnul autobus do Ostravy. Nestěžuju si nebo tak, ale mrzí mě, že jsme museli náš "venek" předčasně ukončit a jet domů.

Ale co, prázdniny se teprve rozjíždějí a letos to bude ve velikém stylu!